Voní, šustí a obohacují můj introvertní svět. Už od dětství moc ráda čtu. Vzpomínám si, jak jsem se v první třídě zlobila na paní učitelku, že mě málo vyvolává na čtení 🙂
V pubertě mi Ježíšek pravidelně nosil knížky, hlavně dobrodružné. Ještě donedávna jsem je měla v poličce. Některé jsem si tenkrát dokonce obalila, aby se neponičily.
Jsem vděčná, že jsem se ke čtení po několikaleté pauze, kdy jsem nepřečetla za rok jedinou knihu, zase vrátila. A vděčím tomu především své dceři, která je dyslektička a čtení je pro ni trochu náročnější disciplína. Aby kvůli svému handicapu nepřišla o tu spoustu nádherných příběhů, které se v knihách skrývají, začala jsem jí knihy předčítat. Zažily jsme tak společně putování Pouští a pralesem, Robinsonovo ztroskotání, prožívaly jsme smutek a radosti loupežnické dcery Ronjy a mnoho, mnoho dalšího.
Teď už své dceři Štěpánce nepředčítám, vyrostla. Nicméně předčítání mě stále baví a díky tomu vznikl i projekt Pohádková zastávka u nás na dětském hřišti na Hacáku v Borku.
Napsat komentář